Každá léčebná práce je založená na vztahu. Veškerý život je založený na vztahu. Existujeme ve vzájemném vztahu. Od početí jsme závislí na vztahu. Náš život se odvíjí a tvaruje podle povahy vztahů, se kterými se setkáváme. Jsme vztahově závislí na empatii druhých lidí, kteří uspokojují naše nejzákladnější lidské potřeby. Je nezbytné, aby tyto potřeby byly uspokojovány po celý náš život. Takže celý náš život je ve vzájemném vztahu dávání a braní. Toto vzájemné závislé pole vztahů nazýváme vztahové pole.
V kraniosakrální biodynamice se jedná o klíčový koncept. Při této práci přichází do vzájemného vztahu terapeut a klient, který vstupuje se svou bolestí, nemocí a traumaty a očekává pomoc. Velmi důležité je, aby terapeut v tomto vztahovém poli vytvořil celistvý, naslouchající prostor, tak aby se klientův systém setkal s respektem a zároveň s prostorem, kde by se mohla otevřít jeho traumata. V biodynamice je vytvoření jasného vztahového pole prvním krokem, aby se klientův systém mohl orientovat na zdraví.
Klient, přichází na ošetření s očekáváním že u terapeuta najde pomoc, a to pokud možno co nejdřív. Možná má obavy, neví, jak bude ošetření probíhat, ale potřebuje pomoc. Není to vždy jednoduché přijímat každého člověka takového jaký je, se vším, s čím přichází. Známý psycholog Carls Rogers předpokládá schopnost přijmout klienta, uznat a ocenit jeho současnou situaci a navodit soucitnou a láskyplnou atmosféru nezbytnou pro léčebný proces. Klient potřebuje vnímat náš zájem o něj, naši přítomnost, naši upřímnost, vytvoření bezpečného prostoru.16
Pro samotné ošetření je velmi důležité vyjednat, co to znamená být ve vztahu. Být přítomný v terapeutickém vztahu znamená:
zajištění maximálního klientova pohodlí,
terapeutovo vědomí odpovědnosti za kvalitu ošetření,
dohodnutí kvality kontaktu,
vyjednání hranic a vzdálenosti,
nalezení místa, kde se klient i terapeut cítí dobře a kde má systém dostatek prostoru.
Tento vztahový prostor se vytváří už od okamžiku vstupu klienta do ordinace. Při samotném ošetření, když klient už leží na lůžku a jsou mu poskytnuty co nejpohodlnější podmínky, začíná samotné ošetření vyjednáním vzdálenosti a kontaktu.
Když nyní sedím u klienta, nejprve se ujistím, že jsem pro jeho pohodlí udělala maximum a že je nasměrovaný na své zdroje. Pak se usadím do svého neutrálu a rozšířím percepci. Z místa mého klidu (často to bývá srdce) naslouchám společnému poli. Vnímám pacienta jako celistvou bytost, vnímám, jak se propojují tekutiny, jejich pohyb, jejich fluktuace. Stále zůstávám orientovaná na svou středovou linii. Celé naše pole je zmítáno vlnami, které mají různou sílu. Jsou zde různé aktivity a pohyby. Někdy je to jako chaos, o to víc se sama usazuji a s klientem pracuji na vnímání zdrojů. Postupně je krásně cítit, jak se vše sjednocuje, vytváří harmonii, až postupně ustane veškerý pohyb. Tento prostupující klid je vnímaný klientem i mnou jako příjemné spočinutí.
Po chvíli je cítit, jak se primární respirace ve své potenci začíná projevovat, a to nejčastěji podélnou fluktuací. Orientuji se na zdraví a čekám, co mně vyjeví klientův systém a kam mě pozve ke kontaktu. Někdy se ptám klienta, které místo preferuje pro první kontakt. Často se stává, že jeho potřeba kontaktu je shodná s mým vjemem, kde se orientuje potence. Tehdy nastává čas přejít k třetímu usazení – klientovu neutrálu, při kterém vstupujeme do vyjednaného jemného kontaktu.