Další „kostičkou“ do mého pomyslného „puzzle“ bylo studium viscerální terapie. Jedná se o manuální (ruční) terapie, která má vliv na všechny orgány v těle – na jejich mobilitu (hybnost), tonus (napětí) a motilitu (vnitřní samovolný pohyb v osmičkovém trojrozměrném pohybu, nepodléhající naší vůli). Jedná se o jemnou techniku, kterou se dá ovlivnit přirozený a samovolný pohyb orgánů v prostoru dutiny hrudní, břišní a pánevní. Každý orgán má svou danou polohu v těle díky ligamentům (vazům). Jednotlivé orgány se vzájemně dotykají a vytváří tzv. orgánová skloubení. V důsledku změny viskozity v těchto skloubeních se zhorší tření, a tím dojde k omezení hybnosti mezi orgány, jejich obaly a fasciemi nebo až k jejich úplnému zablokování. To vede k onemocnění nebo až k nefunkčnosti daného orgánu.
Tělo má snahu udržet důležité orgány v co nejlepší kondici na úkor méně důležitých struktur (nejčastěji bývá postižen pohybový aparát). Proto místo subjektivního vnímání bolesti není vždy místem její příčiny.
Mezi pohybem všech orgánů, sousedících struktur a dalších částí těla existuje vzájemná souhra. U zdravého člověka je vzájemné propojení tkání orgánů a tkání pohybového aparátu elastické a ve vzájemné harmonii. Pokud se jeden orgán nepohybuje se svým okolím následkem nefyziologického tonu (napětí), adheze nebo změny polohy, začíná pracovat proti svému okolí. Stává se zdrojem chronické iritace (dráždění) v těle a v důsledku tohoto stavu se objeví bolest nebo řada jiných nepříjemných obtíží, které mnohdy nelze diagnostikovat pomocí přístrojů. Viscerální manipulace je jednou z velmi účinných metod léčby těchto obtíží a využívá se jak pro diagnostiku tak pro samotnou léčbu. Pro diagnostiku i léčbu je nutná znalost anatomie a palpační (dotykové) schopnosti terapeuta.